Společník
"Dobře, řeknu ti tedy pravdu... Ta postava, kterou jsi viděla, je můj spojenec. Neptej se mě, jak jsem k němu přišel. Stálo mě to mnoho úsilí a něco takového mohu provést jen dvakrát za život... Nechtěl jsem ti o něm říkat, protože on není jako my. On vůbec není člověkem a nepochází ani z tohoto světa. Přímé setkání s ním by tě asi poděsilo, ale neboj se, je to můj spojenec a dodává mi sílu, abych mohl dokončit naše poslání. Bude tu s námi, ale postarám se o to, abys ho neviděla..."
Žluté oči
Ťuk, ťuk... Nikdo však neodpovídá a zdá se, že v domě nikdo není. Jde se podívat k ušmudlanému okénku a tu náhle spatří podivnou tvář, šedavou, hladkou, jako by bez obočí a oči jako dvě chladná světélka!
Setkání se společníkem
Ozývá se praskání větviček a na měsícem zalitý palouk vystupuje podivná lidská a zároveň nelidská postava společníka. Dívka ztěží zadrží výkřik hrůzy, ale pak se ovládne. Hlavou jí proletí, jak absurdní je tahle noční scéna - přišla tomu podivnému stvoření totiž poděkovat! Sebere poslední zbytky odhodlání, připraví si flétnu a začne hrát do tiché noci. Němá postava společníka nehnutě stojí a jeho oči slabě září.